Rozhovor pro archspace.cz

Úplně každý o porcelánu slyšel díky okřídlenému rčení „jako slon v porcelánu“. V něm hraje roli něčeho křehkého a cenného. V čem je porcelán jako materiál unikátní?

Když to vezmu z uživatelského pohledu, v momentu, kdy si zařizujete bydlení a pořizujete si vybavení domácnosti, nejprve pravděpodobně sáhnete po tom nejdostupnějším. V případě hrnků po čase možná zjistíte, že glazuru od keramiky vám setře postupně myčka, odlupují se okraje, nedrží ucho od hrnku a podobně a dostanete se k tomu, že chcete něco kvalitního. Něco, na co si zvyknete a pak vám to vydrží. A porcelán může vydržet navěky, pokud se s ním dobře zachází. Může se dědit z generace na generaci. Je velice tvrdý, zároveň naprosto inertní, nenasákavý. Což například znamená, že časem nezhnědne. Nezačne se drolit, nezačne praskat glazura. Díky tomu, jak je tvrdý, umožňuje také, aby předměty z něj měly velmi tenké stěny. Je to elegantní materiál. 

To je, řekněme, uživatelské hledisko. A z hlediska výroby? 

Porcelán není úplně jednoduše zpracovatelný, to je pro nás vlastně výhoda. Když už technologii zvládnete, nemáte až tak velkou konkurenci jako je tomu třeba u keramiků. V keramice vám stačí kruh, elektrická pec za deset tisíc, může to dělat kdokoliv. Tím pádem je tam cítit obrovská konkurence. 
 

Kdybych vám chtěla konkurovat, co všechno budu potřebovat, co je nezbytnou součástí porcelánky?

Náš provoz je relativně malý, zabírá přízemí rodinného domu, najdete tu ale všechny základní technologie potřebné k výrobě porcelánu. Nejnáročnější na vybavení na celé výrobě je samotný výpal. Porcelán vyžaduje takzvaný redukční výpal, to znamená, že se vypaluje přímo živým ohněm. Využívá se plyn, dřív byly pece na uhlí, mazut nebo topné oleje. Plynová pec je o řád dražší než elektrická, která se využívá například právě pro keramiku. Tam není třeba dosahovat tak vysokých teplot. Kromě plynové pece potřebujete i tu elektrickou pec. Tam se pálí dekorace, protože ty vyžadují inertní prostředí. 
 

Další specifikum je, že porcelán vyrábíte zpravidla do sádrových forem. A těch forem je třeba strašná spousta, takže je musíte mít kam uskladnit. Na každý výrobek jich potřebujete desítky a to se nasčítá. Z porcelánu sice lze také točit na kruhu nebo modelovat, ale ty výsledky nejsou za mě přesvědčivé. Porcelán má prostě svůj způsob zpracování, na který je určený. Samozřejmě je možné pojmout práci s ním i jako ateliérovou tvorbu, ale není možné na tom založit produkci. 
 

To máme pec, formy. Co dalšího potřebujete?

Když to vezmeme od začátku, musíte mít míchač, ve kterém porcelánovou hmotu uchováváte, hmota se minimálně jednou denně míchá. Dále je potřeba mít licí stoly, na kterých se hmota nalévá do forem, máme i takzvané zatáčecí zařízení, což je stroj, na kterém se vytváří rotační předměty, například hrnky. Se sádrovými formami souvisí potřeba mít místo, kde formy vyrábíte, sádrovnu, která je oddělená od ostatní výroby, protože sádra nesmí přijít do styku s porcelánovým materiálem.

Nesmíme zapomenout na dekorace, k dekorování produktů zase potřebujete vlastní místnost oddělenou od ostatní výroby. V té naší máme regály a poličky plné obtisků, které k dekoracím používáme. Vlastně asi nejnáročnější na výrobě porcelánu je, že na vše potřebujete spoustu místa. A to nemluvím o tom, že hotové výrobky musíte někde skladovat. 
 

No je toho dost, ještě si to s tou konkurencí rozmyslím. Jak vás napadlo, že se budete věnovat porcelánu? 

V mém případě o tom vlastně rozhodla moje maminka. Když mi bylo třináct, určila, že půjdu na keramiku. Studoval jsem střední uměleckoprůmyslovou školu v Uherském Hradišti, maminka se trefila, chytlo mě to. S porcelánem jsem se poprvé setkal, když jsem pak přišel do Prahy na UMPRUM. Respektive člověk se s porcelánem setkává celý život, ale tam jsem opravdu ten porcelán navrhoval a vyráběl. Úplně mě to tehdy pohltilo. A celou vysokou školu jsem se věnoval téměř výhradně porcelánu. V ateliéru keramiky jsem samozřejmě dělal i sochy, to k tomu patřilo, ale jak jsem viděl porcelán, tak mě tohle všechno kolem keramiky pustilo a věnoval jsem se porcelánu.
 

Studovat porcelán v ateliéru keramiky, není v tom trochu rozpor?

Dneska už je celkem běžné, že studenti mají svoje práce z porcelánu, ale v devadesátých letech to rozhodně zvykem nebylo. Od války až do revoluce byl na výrobu porcelánu naprostý monopol – Karlovarský porcelán – a tam se designéři moc často nestřídali. Začal jsem studovat v roce 1989, pár měsíců nato přišla revoluce a po ní uvolnění poměrů. S porcelánem najednou mohl pracovat každý, takže moje generace byla taková průkopnická. Zkoušeli jsme, co všechno je možné, jezdili jsme do fabrik (to ještě ty fabriky existovaly) a mohli jsme si tam realizovat svoje věci. Rád na ty časy vzpomínám, hodně jsem se tehdy naučil.
 

Jaká je historie značky Goldfinger a jak jste se k oboru s manželkou Helenou dostali?

S Helenou jsme společně studovali střední i vysokou školu. Po absolvování UMPRUM jsme měli velkou chuť s porcelánem dále tvořit, tehdy ale nebylo moc kde. Existovaly velké fabriky, ty ale naprosto ignorovaly skutečnost, že porcelán je módní záležitost a je potřeba pracovat na jeho designu, sledovat trendy a přicházet neustále s něčím novým. Vlastně pro absolventy UMPRUM nebylo možné se v tomto oboru uplatnit. S Helenou nám nezbylo než v roce 1998 založit svou vlastní „fabriku“. 
 

Káva, kterou pijeme, je v hrnku se zajímavým designem. Jak dlouhá je cesta při výrobě takového hrnku?

Porcelán je technologicky náročný a cesta od návrhu k hotovému výrobku bývá celkem dlouhá. Na jednom výrobku pracujete třeba půl roku. Na každý předmět potřebujete mimo jiné vytvořit sádrovou formu tak, aby do ní bylo možné nalít porcelánovou hmotu a výsledek bez obtíží vyjmout. To znamená, že čím více záhybů a výčnělků má předmět mít, tím složitější je formu vyrobit. Formy pro výrobky se složitým tvarem se skládají z mnoha dílů. 
 

Ale vezměme to od začátku. Abyste vytvořili nějaký tvar, tak nejdřív musí vzniknout návrh. Už při navrhování je potřeba uplatnit předchozí zkušenosti z výroby, protože porcelán jako materiál je poměrně komplikovaný na zpracování už od své podstaty. Pálí se totiž do stavu takzvaného slinutí, to je technologický termín. Jde o to, že materiál zahřátím úplně změkne a následně se zhutní a díky tomu pak není porézní. Proces slinutí je ovšem doprovázený deformacemi, takže člověk už musí dopředu předpokládat, jaký tvar se udrží a jaký už ne. Přirovnám to k tomu, jak se dříve stavěly klenby. Podobně to funguje i u porcelánu. Rovná plocha bez opory změkne a zbortí se, jednoduše se neudrží. 
 

Podle návrhu vytvoříte model výrobku, jak vypadá? A co následuje?

K výrobě modelu využíváme převážně 3D tisk, ale je běžné vytvářet sádrové modely, výrobek tedy nejprve uděláte ze sádry. Ať už sádrový nebo vytištěný model hotového výrobku se následně zaformuje. Této činnosti se věnují modeláři. K jednomu výrobku máme třeba dvacet třicet forem. Do forem se pak odlévá nebo se porcelánová hmota takzvaně zatáčí. Sádrová forma z hmoty vysaje část vlhkosti a po určité době z ní vytáhnete odlitek, hotový výrobek se většinou kompletuje z více kusů. Abych to přiblížil, podšálek je například pouze z jedné formy, ale u porcelánového hrnku už potřebujete zvlášť formu pro tělo a zvlášť pro ucho. Ucho se přilepuje ručně. Výrobek se po slepení nechá uschnout, provedeme retuše, to znamená, že upravíme jeho povrch do požadované podoby. 
 

A šup do pece…

Přesně. Následuje takzvaný přežah, prvotní výpal na cca 950°C tak, aby materiál ztvrdnul a zároveň zůstal ještě porézní a mohl na sebe navázat glazury. Přežahnutý výrobek se glazuje, opět se pak musí retušovat, aby na glazuře nebyly stékance. Poté už se výrobky vloží do plynové pece na takzvaný ostrý výpal na 1380°C. A výrobek se může dekorovat. Buďto provádíme sítotiskovou dekoraci, využíváme obtisky, nebo dekorujeme ruční malbou štětcem. Výrobek jde opět do pece, tentokrát už na nižší teploty. 
 

Z čeho se vlastně skládá porcelánová hmota? Kde se bere? 

Porcelán tvoří 50 % kaolinu, 25 % živce a 25 % křemene. Všechno jsou to materiály, které se dají těžit i u nás. Například v západních Čechách bývaly nejkvalitnější ložiska kaolinu, proto tam má výroba porcelánu tradici. Kaolin je jíl, křemen znáte, to je nerost, živec totéž. Ty se musí pomlít. Kaolin také a je potřeba ho čistit, aby byl bílý. My si v Goldfinger Porcelán hmotu sami nevyrábíme, odebíráme ji z větších továren. 
 

Pro značku Modernista vyrábíte reprodukce kubistického porcelánu. Čím je výroba specifická?

Je to výroba jako každá jiná, díky současné popularitě meziválečného designu nám pomáhá přitáhnout pozornost. Vyrábíme reprodukce kubistických sad šálků a konvic, vázy ale i dózy. Zajímavé je, že původně se tyto dnes již kultovní předměty vyráběly z nepříliš kvalitního materiálu, póroviny. Ve své době, před sto lety, byly lidmi velmi obtížně přijímané, kubistické tvarosloví bylo na svou dobu hodně odvážné. A vidíte, za sto let se karta otočila, jde o velmi atraktivní předměty. Je vidět, že architekti, jako Pavel Janák, Vlastislav Hofman a další předběhli svou dobu. Sto let starý design dobře zapadá do moderního bydlení. 

A jak se vlastně liší moderní technologie od tehdejší výroby porcelánu? 

Ve své podstatě vůbec. To, co my tady v dílně máme, je vlastně setkání devatenáctého století a třetího tisíciletí. Samozřejmě Janák s Hofmanem neznali 3D tisk, který intenzivně využíváme, ale ostatní technologie odpovídají tomu, co se používalo už v 19. století. Lití do forem, dekorace… Některé fabriky už mají dnes proces výroby daleko více automatizovaný, my vše děláme ručně. I pece jsou samozřejmě moderní. V 19. století byla typická porcelánka malá, v podstatě to, co vidíte tady u nás. Jednalo se o celý dům postavený okolo pece z šamotové hlíny. Dole se topilo uhlím, v peci byla vybudovaná jednotlivá patra. Vycházelo se z toho, že plamen nemá všude stejnou teplotu. Uprostřed je teplota nejvyšší a směrem nahoru zase klesá. V nižší části pece se pálil přežah, uprostřed ostrý výpal a v uhlí se v pouzdrech pálily dekorace. Osobně nechápu, jak zvládali poměrně přesně určit potřebné teploty, museli mít obrovskou zkušenost. Půjdeme-li ještě hlouběji do historie, v Číně určovali teplotu v peci podle barvy plamene. Této činnosti se věnovaly ženy, protože mají větší citlivost na barvy a dokázaly teplotu tedy určit přesněji. 
 

A vy dnes svůj porcelán vyvážíte do Číny, kde byla jeho výroba vynalezena. To mi přijde pozoruhodné. Nedokážou si podobné produkty vyrobit sami? 

To by mě samotného zajímalo. Proč to ti Číňané chtějí zrovna od nás. (smích) Domnívám se, že jim jde hlavně o určitou exotiku. Tvarosloví našich produktů jim zřejmě přijde originální a hlavně neobvyklé. Před pár dny jsem byl ve Frankfurtu na veletrhu Ambiente, což je v Evropě asi největší prezentace všeho okolo stolování, která se zaměřuje hlavně na porcelán. Bylo docela překvapivé, že tam byly zastoupené porcelánky z celého světa, stovky výrobců, a všichni produkují dost stejné věci. My tu v Brně děláme něco úplně jiného, takže jsme takoví exoti. V asijských zemích představuje kultura porcelánu nejvyšší umění, a to jak pro Číňany tak pro Japonce či Korejce. Takže když přivezou z Evropy něco nevídaného, je to zajímavé, ale samozřejmě pro úzkou vrstvu lidí. Nevyplatí se jim to vyrábět. My tam vyvážíme zhruba tři roky a nestalo se, že by tam začal někdo něco podobného produkovat. Je lepší pro ně to dovážet. 

Jak je to s původem porcelánu, skutečně je z Číny? 

Fakticky Číňané porcelán tak úplně nevynalezli, protože oni ho tam od přírody mají. Porcelánová hlína se tam vyskytuje už namíchaná ve správném poměru. Kaolin, křemen, živec. Stačí hrábnout do země. Proto vyráběli porcelánové předměty tehdy před dvěma tisíci lety. Ve 13. století přivezl Marco Polo porcelán do Evropy. Tehdy zaujal hlavně tím, jak je bílý. V Evropě jsme nebyli schopni ten materiál dlouho vyrobit. Nebylo technicky možné zjistit, z čeho se skládá, až u Drážďan v Míšni si tamní hrabě najal jistého Bodgera, typického alchymistu, který míchal všechno se vším a napadlo ho použít kaolin. Ten se tehdy už běžně těžil, ale používal se k bělení paruk. Vzal ho jako jednu ze surovin. Porcelán tedy vlastně vynalezli Němci. A pak už se jeho výroba rozjela ve velkém i v Evropě.